Jak přišel Kosťa o nožičku
Jednou mě, zničeho nic, začala hrozně bolet zadní noha. Ale fakt příšerně. Tak jsem vymyslel, že se schovám, aby se na to nepřišlo a nezačali mě vyšetřovat a zkoumat... Jenomže to byla asi kardinální chyba, jak jsem byl furt zalezlej v koupelně, Radecha hned poznala, že se něco děje a just mě šla proklepnout. Zkoušel jsem napřed dělat, jakože nic, že vůbec nechápu, kam míří, ale když se dostala k prohmatávání tý zatracený nožičky, už jsem to bolestí nemohl vůbec vydržet a mňučel sem, co to šlo. A bylo to venku... Samotnýmu mi bylo divný, co tam tak najednou může bolet, nepamatoval jsem si, že bych se někde praštil nebo něco takovýho...Radeše se to taky nezdálo, páč v noze byla boule, ale teplotu mně naměřila normální (taky moc fajn procedůra...). Takže to dopadlo tak, jak muselo, jeli jsme na vyšetření k Pavlíně.
To je moje kamarádka, známe se už leta a je na mě vždycky hodná, takže se ani nebojím, když musím k ní do ordinace. Nožičku mně prohmátla, naordinovala léky, antibiotika a něco na bolest. Docela to pomohlo, druhej den to bolelo už míň, sice jsem ještě kulhal, ale doufal jsem, že to brzo přejde úplně.
Jenomže nepřešlo. Jak jsem dobral léky, začalo se to zase zhoršovat, a dost. Boule se mi zvětšila a na nohu už jsem nemoh´bolestí ani došlápnout. Pavlína nás poslala na další vyšetření k doktorovi Dušanovi, toho taky znám, ale zas tak velký kámoši nejsme... ale pravda je, že hrozně rozumí nádorům a všem možnejm hnusnejm nemocem, takže sem teda svolil, aby na mě kouk. Už mě to totiž bolelo strašně moc, i když jsem dostával injekce proti bolesti, dokonce už jsem ani neměl chuť k jídlu, a to je u mě co říct.
Duša prozkoumal pod mikroskopem náplň, která v bouli byla, jsetli tam nemám nějakej nádor, odebral mně i krev, doporučil další léky. Nález sice nevypadal nejhůř, ale vysvětlili mně, že při téhle cytologii, jak tomu říkali, se ty špatné buňky nemusí podařit zachytit, ale chvíli jsme ještě doufali, že nohu zachráníme. Když se to ale nelepšilo, nakonec se s Radechou dohodli, že noha musí pryč.
Takže nakonec mně jí Pavlína s Radechou uřízly. Co vám budu povídat, nic extra příjemnýho to nebylo, ale dostával jsem potom pigárka proti bolesti, bydlel jsem nějakej čas ve škatuli, aby mě ostatní kámoši doma neotravovali, rychle jsem se hojil a pomalu se učil chodit. Na vyšetření boule se ukázalo, že to byl ošklivej nádor, kterej ale, když se vyndá úplně celej, tak už by se neměl vracet, takže jsem nakonec rád, že to tak dopadlo. Už mi to pěkně zarůstá, dokonce už taky zkouším lízt po šplhadle, jediný, co mi ještě moc nejde, je couvání. To vždycky zapomenu, že tam tu nožičku nemám, spadnu a pak se tomu divím. Ale vono to pude :-).